ZA PRÁVA MIGRANTŮ

Ráno jsem svařila turecký čaj s cukrem, vybavena tímto energetickým nápojem vydala jsem se na cestu na Cizineckou policii na Koněvově ulici.

"Snad to nepřejdu," říkala jsem si, když jsem se přibližovala k místu, kde se CP měla nacházet. Jak zbytečné obavy! Dlouhá fronta cizinců byla viditelná již z dálky. V šest hodin jsem dorazila na místo. Po chvíli jsem potkala T. Od ní jsem zjistila, že mají dorazit další. Nakonec nás bylo 8. Všichni jsme byli vybaveni termoskami s teplými nápoji - čaji a kávou. Dohodli jsme se, že se rozdělíme na dvě skupinky a jedna půjde odpředu, druzí budou postupovat od konce.

Hned na začátku našeho působení jsme měly malý konflikt s postarším pánem, který na nás dosti zhurta spustil - "ať nepřekážíme a zařadíme se do fronty!" Vysvětlili jsme mu, že nejsme zájemci o návštěvu na CP, on však ve svém ostrém výjevu pokračoval a to tak: "Tak tu nepostávejte jako slepice a nechte tu prostor na procházení. Tady to je chodník a ten je od toho, aby po něm lidé chodili..." "Však my tu také chodíme, pane.." Holky se nedaly a velmi asertivně pánovi vysvětlili, že tu na postávání mají plné právo. Když jsme vytáhly čaj, pán velmi rychle obrátil. "Jo, vy jste ti dobročinní, tak to jo..."

Nakonec jsme zjistili, že pán je již v důchodu a tuto činnost dělá pravidelně a prý dobrovolně. "Štvali mě tu ty fronty a že bránily lidem v procházení. Tak tu lidem vysvětluju, kde mají stát." Rozhodně si nemyslím, že svou činností něčemu napomáhá, zejména pak jde-li o cizince.

Zatímco holky rozlévaly čaje, já se ptala čekajících, zda mají nějakou organizaci, kam se mohou obrátit, když potřebují poradit či s něčím pomoci. Většina z nich na mě koukala zcela nechápavě. Jako by nikdy neslyšeli o tom, že něco takového existuje. Řekla jsem jim tedy, že já v jedné takové organizaci pracuji a že kdyby potřebovali s něčím pomoci, můžou přijít a využít našich bezplatných služeb. Také jsem některé pozvala na přednášku s cizineckou policií.

Kolem půl sedmé dorazili policajti. Bylo jich hodně a ti již začali skutečně fronty formovat. Holky asi po 10 minutách řekly, že to teď již nemá cenu a že se loučí. Mně se nechtělo hned odcházet, a tak jsem ještě chvíli pobyla. Navázala jsem kontakt s jednou rodinou z Uzbekistánu, pak poseděla na chodníku a pozorovala dění. Když jsem odcházela, na konci řady se mi podařilo oslovit jednoho pána (asi Vietnamce) a spolu s čajem jsem mu nabídla naše letáčky a možnost návštěvy centra.